Francouzský BISE aneb není pusa jako pusa!
- msalenamachova
- 26. 10. 2016
- Minut čtení: 2
První dny ve Francii jsem se nepřestávala divit, teď už…. ne ani teď se nepřestávám divit.
Sedím v autobuse, nastoupí slečna, obejde postupně 10 lidí, s každým si dá pusu na obě tváře, aniž by s nimi prohodila jediné slovo, a vůbec jí nevadí, jestli kvůli tomu musí projít celý autobus a rvát se přes lidi, prostě olíbá lidi, co zná a jde si nakonec sednout úplně někam jinam, nejlépe daleko od těch, se kterýma se právě dolíbala.
Pro nás Čechy, kteří se většinou nezmůžeme ani na čau, nebo pokývnutí hlavy, ale jsme schopni spoustu lidí ignorovat, něco nepředstavitelného. Pusa je po nás gesto velkých sympatií, které provozujeme jen s těmi opravdu nejbližšími.
Jak to tedy s těma pusama vlastně je?
Francouzi rozlišují několik druhů polibků:
1. La bise – to je to, co si dávají s kamarády na obě tváře, když se potkají. Ale pozor, nemusí to být ani tak dobří kamarádi, stačí, že se prostě znají, nebo že se už někdy potkali. Bise probíhá tak, že se dva lidi dotknou tvářemi a udělají mlaskavý zvuk ústy, jakože si dali pusu, ale pozor! Opravdovou pusu si dát nesmíte, to už je nezdvořilý, stačí se jen dotknout tváří a udělat TEN zvuk. Další otázkou je, na jakou stranu naklonit hlavu, to se liší dle jednotlivých regionů, třeba tady u nás hlavu naklání oba dva nejprve nalevo a pak napravo. Ale jak říkám, liší se to, dle toho, kde se právě nacházíte, a to nejenom strany, liší se i počet polibků, u nás v Lorientu se dávají 2, někde se ale mohou dávat i 3, 4. Takže si představte, že přijdete domů na večeři, u stolu sedí celá rodina a vy musíte každého obejít a každého 4x olíbat. Nebo přijdete do třídy plné vašich spolužáků… to je sakra na dlouho…
Za žádnou cenu se při tom nepokoušejte s někým objímat, tradice vyžaduje, že těla si musí zachovat určitý odstup.
2. La bisou – to je polibek tak jak ho známe my, pěkně na pusu. Ten, který si dáváte jenom s vašimi nejbližšími.
3. To čemu my říkáme „francouzák“ se nazývá une pelle nebo un patin, to dále není třeba vysvětlovat.
A jak se s tím sžívám já? S mými kamarády Erasmáky žádný bises neděláme, všem ostatním národnostem to přijde divné. Ovšem když se potkám s kamarády Francouzi, je třeba „savoir vivre en France“ neboli přizpůsobit se místním způsobům, a tudíž pokaždé přiložím tvář na tvář (Pozor! Z leva! Aby nenastala trapná chvilka, nebo abyste se nedejbože netrefili přímo na pusu!) a udělám mlaskavý zvuk a pak to samé opakuji na druhé straně. A pak se mi zvedne ego a připadám si tu jako pravá Francouzka :D.
Comments